Lingvistický výzkum ukázal, že k ↗výpůjčkám jazykového materiálu a/nebo jazykových vzorů nedochází libovolně, ale že jsou do jisté míry předvídatelné, takže je možno je uspořádat do určitých škál (borrowing scales), resp. vycházet z určité hierarchie výpůjček (✍Matras, 2009). Tak se např. plnovýznamová slova typu notebook replikují snadněji a častěji než funkční slova typu kór (gar).

Při sestavování tzv. borrowing scales či určení h.v. se přitom postupuje různým způsobem. ✍Weinreich (1953:35) např. vychází z toho, že výpůjčka nějakého jazykového fenoménu je tím méně pravděpodobná, čím více je tento fenomén integrován v jazykovém systému ↗modelového jazyka a čím méně je morfosyntakticky samostatný a referenčně transparentní. Podle ✍Moravcsik(ové) (1978) se tak z modelového jazyka spíše přebírají lexikální jednotky než afixy, autosémantika spíše než funkční slova, jména spíše než ostatní slovní druhy, morfémy volné spíše než morfémy vázané, afixy derivační spíše než afixy flekční, afixy aglutinační spíše než afixy fúzované. Srov. rovněž ✍Matras (2009:155).

Vedle jazykových faktorů interních, tj. vedle míry integrace jednotek v jazykovém systému zdrojového jazyka či jejich příznakovosti, frekvence i typologické blízkosti či příbuznosti modelového a replikujícího jazyka, hrají při výpůjčkách jistou roli i sociální faktory externí, tj. intenzita jazykového kontaktu, postoje k jazykům či jejich ne/osvojování v institucionálním kontextu a v neposlední řadě také typ kontaktové situace, jak je charakterizovala např. ✍Sankoff(ová) (2001); viz ↗jazykový kontakt, ↗substrát a ↗superstrát. V substrátové situaci spojené s bilingvismem jsou ve společensky dominantním, pro mluvčí druhém jazyce běžné repliky výslovnosti a syntaktických vzorů z jejich prvního jazyka včetně slovosledu, zatímco výpůjčky lexikální se omezují na označení přírodních, sociálních a kulturních fenoménů specifických pro oblast či kulturu subordinovaného jazyka. Naopak ve výpůjčkové situaci, v níž bilingvismus není nutnou podmínkou, dochází nejprve k lexikálním výpůjčkám. S rostoucím tlakem společensky dominantního, pro mluvčí cizího nebo druhého jazyka na subordinovaný (první) jazyk mateřský (např. s rostoucí intenzitou užití L₂ ve veřejné sféře a s rostoucí preferencí akvizice L₂ apod.) se ve společnosti nejen šíří jednostranný individuální bilingvismus, ale roste i dosah lexikálních výpůjček, k nimž v různém rozsahu přistupují i výpůjčky fonologické, výslovnostní, syntaktické a morfologické. Při dostatečně vysokém tlaku na jazyk (např. radikální omezení sociálních sítí s L₁, odbourání akvizice L₁ ve škole atd.) může vlivem modelového jazyka L₂ dojít i ke změně typologických charakteristik, jako tomu bylo v případě maloasijské řečtiny, v níž byla flexe podle turečtiny nahrazena aglutinací (✍Thomason(ová) & Kaufman, 1988), n. v případě mluvené lužické srbštiny, kde pod vlivem němčiny došlo k rozšíření členu (✍Scholze(ová), 2008). Podobně viz bulharština v rámci balkánského ↗jazykového svazu.

✍Thomason(ová) (2001:70) pro výpůjčkovou situaci nabízí orientační schéma výpůjček v lexikální, fonologické a fonetické, syntaktické a morfologické oblasti, které naznačuje pořadí, resp. hierarchii výpůjček. Zjednodušeně se dá říci, že první v pořadí jsou repliky autosémantik, které nejsou vázány na bilingvismus, což se projevuje mj. v tom, že cizí fonémy jsou nahrazovány fonémy domácími (gr. episkopos > něm. biscof > č. biskup, něm. farva > č. barva, střhn. frīthof > stč. břítov > č. hřbitov, firmen > biřmovat; ahd. fast (bai.) > stč. póst > č. půst, ...), resp. že dochází k přejímkám podle psané podoby (fotbal, volejbal, handbal, žokej, ...). S bilingvismem se pak v lexikálních výpůjčkách replikují i cizí fonémy n. jejich kombinace (forman, foch, fortel, ...), pod kognitivním tlakem navíc z modelového do replikujícího jazyka přecházejí i výpůjčky funkčních slov, tedy např. modálních sloves (střhn. mueʒen > stč. muset(i)), spojek a částic (např. holt, kór, just, ausgerechnet), i vyšších číslovek (milión, miliarda) a perifrastických konstrukcí (např. zformování a prosazení č. analytického préterita podle něm. perfekta s významem préterita, resp. etablování pasivní konstrukce ,natus estʻ s významem minulým; srov. mj. ✍Berger, 2014). Tyto inovace se od bilingvních mluvčích s prestižním postavením šíří dále směrem k nebilingvním mluvčím. Další úroveň jazykových výpůjček představují výpůjčky předložek (per, qua, á jsou ale v č. spíše v citátových spojeních/slovech), zájmen a nižších číslovek a na úrovni zvukového plánu vznik nových fonémů (w > v; srov. ✍HMČ, 1986) či změna přízvuku (vlivem němčiny změna slovanského pohyblivého přízvuku tonálního v pevný přízvuk dynamický a jeho posun do první slabiky; srov. ✍Berger, 2008). Na úrovni morfosyntaxe pak dochází k typologickým změnám slovosledu (srov. postpozici shodného přívlastku v č. odborné terminologii pod vlivem latiny, resp. vlivem němčiny tlak na pořadí Subjekt-Objekt-Verbum v č. vedlejší větě, s tím že se tento slovosled v č. odborných a právních textech udržel až do 20. stol.) a na úrovni morfologické např. k výpůjčkám derivačních sufixů. Při ještě silnějším tlaku modelového jazyka dochází k masivním lexikálním výpůjčkám na všech úrovních a na úrovni zvukového plánu se vytvářejí nová slabičná pravidla. Dochází také ke změnám morfosyntaktických kategorií a výpůjčkám flektivních afixů. Tlak modelového jazyka pak vrcholí ve fonetických změnách a ve ztrátě fonetických kontrastů v replikujícím jazyce. Dochází i na změnu podoby subordinace/koordinace a negace a typologicky zásadní změny kategoriálního systému, v oblasti morfologie pak např. na přechod od flexe k aglutinaci. V systému standardní č. přitom ohlasy takových změn nenacházíme. V č. se např. na rozdíl od mluvené lužické srbštiny negramatikalizoval člen (✍Scholze(ová), 2008), i když se o formování určitého členu spekulovalo (srov. odkazy v ✍Bergerovi, 2008; ✍Bergerovi, 2014). Příklady pro silnou ↗atrofii systému lze naopak nalézt v ↗češtině v Americe i v jiných jazykových enklávách, kde se lze s rozpadem autonomního vzdělávacího systému před ↗jazykovým posunem setkat s nevhodnou skladební spodobou (s vrtkávem applausem aj.), resp. absencí kongruence, redukcí pádů a projevy agramatismu nejen u osobních a místních jmen (viz ✍Eckertová, 2002; ✍Eckertová, 2004; ✍Nekula & Rychnovská, 2013).

Jinou možností k zachycení pořadí výpůjček je pohled nikoli z perspektivy modelového jazyka, ale z pohledu replikujícího jazyka, tedy na základě kvantitativního vyhodnocení jazyků, v nichž k určitým výpůjčkám došlo. ✍Matras (2009:157) v návaznosti na své dřívější studie nabízí toto pořadí: substantiva a spojky > slovesa > diskurzní markery > adjektiva > interjekce > adverbia > předložky > číslovky > zájmena > derivační afixy > flekční afixy, kde „x > y“ znamená „x se vypůjčuje častěji než y“. Blíže k jazykovému materiálu jsou dílčí sémantické hierarchie. Tak se např. předpokládá, že spíše dochází k vypůjčce spojky „ale“ než spojky „nebo“ či „a“, což souvisí s tím, že sémantická operace u „ale“ je komplexnější než u „a“ či „nebo“, takže pod kognitivním tlakem dojde vlivem omezené kognitivní kontroly spíše k výpůjčce u spojky „ale“ (✍Matras, 2009:158). Spíše se také z podobného důvodu přebírá forma odkazující ke komplexnější, příznakové kategorii: pl. > sg., vysoká > nízká číslovka, superlativ > pozitiv apod. Svou roli ovšem hraje i frekvence forem: 3. os. > jiné formy; nom. > jiné pády apod. Hierarchie podle motivovanosti replikovaného elementu k interakčnímu kontextu modelového jazyka pak ukazují, že spíše budou předmětem výpůjčky unikátní referenty (Bundesliga, Bundestag, Kindervajíčko aj.), resp. označení hor, řek a sídlišť (Alpy, Rýn, Curych, ...) a označení specifických rostlin, plodin, zvířat a pokrmů (eukalyptus, kiwi, okapi, kuskus) než všeobecná n. základní slovní zásoba. Podobně také spíše dochází k výpůjčkám označení měsíců (viz slovenština) než ročních období, dnů v týdnu (sobota) než označení hodin či denní doby, vzdálenějších (švagr, švagrová) než nejbližších příbuzných. Viz též ↗výpůjčka, ↗adaptace výpůjček.